Moment pravdy: KONEC nebo ZAČÁTEK

Moment pravdy: KONEC nebo ZAČÁTEK

Někdy se může zdát, že se snad všechno vymklo kontrole, že všechno jde, řekněme, jinak, než jsou naše očekávání. Jedná se o období totálního chaosu, nebo se naopak souvislosti objevují v pravém světle a mozaika se skládá tak, jak bylo určeno v době dávno minulé? Není to náhodou o tom, že je nám jemně naznačován směr, který má v bludišti myšlenek svůj jasný cíl?

Někdy by se tak chtělo přeskočit jednu kapitolu a dostat se do očekávaného děje kapitoly příští. Ale jak bychom si pomohli tímto „náhodným“ listováním v životě? Nezpůsobilo by to ještě více zmatku? Útěkem bychom pouze potírali něco, co je potřeba vyřešit teď hned. Ano, jsou chvíle, kdy je lepší strčit hlavu do písku a nedělat nic.

Stát se na moment neviditelným.

I to je určitá strategie, která dočasně funguje. Toto kouzlo se v racionální úhlu pohledu skutečně plní. Lidé nejsou „vidět“. Dost často můžeme slyšet, že někdo říká: „On mě neviděl, i když jsem stál kousek od něho.“ Podvědomě se lidé tak stáhnou do sebe, až doslova utlumí na intenzitě svého vnitřního světla. Situace, které nám chodí do života nás něčemu naučit, se mohou tvářit velmi sebejistě, přímo jako kdyby nám určovaly cestu, kudy se vydat. Jakmile se dostaví AHA moment uvědomění, musíme si, chtě nechtě, přiznat: „Díky za tuto zkušenost.“

Osud nedá nic jen tak.

Je po nás vyžadováno úsilí, rozhodnutí musejí být pevná a trpělivost … ach, ta trpělivost, ta velmi známá hvězda celého vesmíru, si touží zahrát v našem příběhu hlavní roli.

Jak někdo v tomto nově utvořeném prostředí pravdy mohl přijít na to, že vše nesměřuje skutečně takovým směrem, jakým má? Kdo nás utvrzuje v tom, že konkrétní situace se neshodují se správným směrem? Kdo říká, že něco není tak, jak má být? Kdo to je? Kdo?

Vše je VŽDY tak, jak má být.

Silný výraz skrývající hlubokou pravdu, stejně tak i pro někoho hluboce bolestné přijetí. Jedná se o dost rozšířené tvrzení, které může vycházet z roviny klidu, ale stejně tak se i stát velmi pádným argumentem ze strany vlastní obhajoby. „Tak jak si to tedy vysvětlit?“ mohou znít otázky toužící po vysvětlení.

Čím více se držíme utkvělé představy o perfektním naplnění, tím více jsme svazováni stresem, který nás drží ve stavu zkostnatělé historie.

Čím více lpíme na dokonale manifestovaném cíli, tím více se držíme minulosti.

A jsme u jádra příčiny! Souhlasíte? Doplněno rčením: Člověk míní, život mění. Dokonalé naplánování je fikce. Víte, jak rozesmát Boha? Říci mu své plány: Tak, tak, a tak to má být.

Co se po nás chce, je plně splynout s přítomností, protože potom se postupně, ale velmi jistě přibližujeme do vlastního nitra. Po krůčkách, potichu a neznatelně nabouráváme vlastní bariéry, které jsme si vytvořili jako vakuum chránící naši zranitelnost. Jdeme k sobě a záhy můžeme zjistit, že jediný cíl, který jsme měli, nebyl dokonalý scénář všeho okolo, ale nalézt hledanou dokonalost u sebe. Vydržet konfrontaci nejvyššího řádu, konfrontaci s tou nejvyšší odměnou. Otevřít se autenticitě sebe sama.

Někdy je celkem výzva vyznat se ve scénáři vlastního života; vyznat se v sobě, co vlastně chceme a proč. Chápu to, protože všichni se dostáváme do situací, které jsou někdy dost velkým oříškem pro jednoho člověka. Pokud někdo tvrdí, že ne … tak třeba ne. Každý jsme jiný, a hlavně každý se vyrovnáváme s přicházejícími výzvami po svém.

Ať už je situace jakkoliv zamotaná, věřte, že vše se děje pro správný účel.

Poslouchám různé příběhy, píšete mi otevřeně o Vašich aktuálních životních fázích a všechny tyto vzácné momenty jsou vedeny v podobném duchu. Převažuje touha nalézt klid a utvrzení, že jdeme správnou cestou. Toto utvrzení nám nemůže poskytnout vnější svět, ten nám může poskytnout pouze znamení, zda tomu tak je. Jak vyslyšíme či přijmeme zmíněné ukazatele, je na nás. Důležitým znakem jsou naše pocity, intuitivně víme mnohem více, než by se mohlo zdát. Intuitivně poznáme, kam a ke komu směřovat, aby byly naplněny naše nejhlubší tužby.

Tužby, takže cíle? A není to v rozporu s tím, co se psalo? Není.

Cíle jsou stanoveny, tužby jsou prožívány.

Striktně naplánované cíle mohou způsobit více stresu, než by mohlo být očekáváno. Předimenzovaná logika není v souladu s životní rovnováhou. Tužby jsou podvědomé znaky harmonie, klidu a radosti, a to se může lišit od strategie cílů, které jsou dost často plánovány s odrazem společenského očekávání.

Závěrem může být cílem harmonie, radost, naplnění, cokoliv vás napadne. To by šlo, nemyslíte? Vnímáte rovnováhu? Pokud ano, tak můžeme začít … A pak to přijde. Úleva. Začneme se ladit na harmonii a jiné pojmenované pocity a posléze můžeme zjistit, že už dané “cíle”, které nás obíraly o svobodu, nebudeme chtít naplnit.

Veronika

***

Veronika Kovářová – autorka & motivační mentorka - www.veronika.vision 

FB page: Veronika Kovarova Sebekoučink

Článek je dovoleno šířit pouze s uvedeným autorským zdrojem a přiloženými odkazy.

Veronika-Kovarova_Sebetransformacni-program-pro-zeny

0 komnetářů

Reagovat na toto téma

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>