fbpx

Kolektivní učení se sebelásce

Naučit se sebelásce chce čas. Toto učení zabere týdny, měsíce a v některých případech i roky. Ve své podstatě by se dalo i říci, že je to celoživotní učení, které má svůj kontinuální vývoj. Kdybych měla hledat synonymum sebelásky, řekla bych, že nejvíce zde ladí zralost. Je to právě uvědomění, že jsme naprosto hodnotní takoví, jací jsme. K tomuto stavu si každý musí dospět vlastním tempem; vědomě vnímat vlastní hodnotu.

Život je jako spirála. Neustále procházíme jistým druhem učení, které nás vede k uvědomění a vybízí k účasti na vzestupu kolektivního vědomí. Získaný nadhled nám pomáhá zpracovat a propustit to, co nás tíží na srdci i duši. Pak odpustíme a posuneme se dál, abychom si díky této významné vnitřní transformaci dovolili postoupit po spirále života výše, kde na nás čekají nejen další prožitky, ale i výzvy. Nabízí se vděčnost, kterou je blahodárné procítit za vše, co se děje v našem životě, protože se do neděje nám, ale pro nás; vždy dostáváme ideální podmínky k tomu, abychom z dané situace dokázali vykřesat to nejlepší pro náš růst. Dostává se nám příležitosti, jak procítit přesah poznání; onu červenou nit celého dění.

Když přijímám sebe, přijímám i Tebe.

Nejvíce intenzivní momenty v rámci tohoto učení jsou takové, kdy si myslíte, že to nedáte. Kdy se vám zdá, že pořádná nálož emocí snad pracuje proti vám. Ale jak to? Když učení hlásá být v klidu, mít se rádi, meditovat, být k sobě laskaví, afirmovat si atd. Rady, které když slyšíte, prostě v některých momentech nechápete a fungují jako nášlapná mina. Bingo! A o to tu prostě běží. Paradox, viďte? Ovšem věřím, že mnozí z vás přesně vědí, o čem je řeč. Je to připuštění si pravdy; holé skutečnosti, že láska je hlavně o tom, abychom dokázali připustit si všechny emoce, které jsou naše.

Pastí v tomto učení se stává, že lidé mají tendenci tíhnout k líbivým pocitům a myšlenkám. Nutí se dostat do stavu, že je všechno v pohodě, což nahrává posilování neužitečných stavů tísně a vzteku. Vládu zde má ego, které chce mít všechno perfektní a podvědomě zde dochází k vytěsnění emocí, o které nemá zájem. Jak velký omyl. K čemu pak dochází? Lidé se snaží zalepit, odehnat, překrýt či dokonce ošálit vlastní tělo. Utíkají od něčeho, co se jim pak opět vrací a v některých případech i vybuchuje jako nášlapná mina. Dostanou se do situace, kdy jednoduše nechápou, co se děje; proč je jim daná situace tak nepříjemná. A jsme u toho. Takové momenty přicházejí, aby dotyčného upozornily na něco, co si nechce připustit.

Jakmile se začne pozornost věnovat všem emocím, i těm, které nejsou zrovna moc příjemné, člověk teprve tehdy nastupuje na cestu skutečného učení, jak milovat svoje já, a to komplexně. Když nepřijímáme svoje emoce, řekněme svoji stinnou stránku, nepřijímáme sami sebe. Dochází k odmítání sebe sama, což způsobuje výše zmíněné stavy vnitřní tenze. Celistvost je utvářena přijetím všech aspektů osobnosti; nejen oceněním světlých stránek, ale i přijetím těch stinných.

Toto učení nelze uspěchat, chce to trpělivost. Jedno je jisté, jsme v tom všichni společně a nikdo není vyloučen. Je to kolektivní forma učení, v rámci kterého máme každý svoje ideální podmínky. Navzájem se potkáváme a ovlivňujeme, aby každý dostal příležitost poznat sám sebe, jak vlastně funguje a co potřebuje k tomu, aby se začal přijímat takový, jaký je. Co je žádoucí si připustit, a následně i změnit.

Teď přichází ono zmíněné … buďme k sobě laskaví, protože je to právě čas, který všichni potřebujeme, abychom dokázali a byli schopni přijmout skutečnost takovou, jaká je. Když jsem zmínila synonymum k sebelásce, zazněla zralost, a teď mi přichází vstříc i výraz trpělivost.

Veronika