VĚDĚT ještě neznamená UMĚT

VĚDĚT ještě neznamená UMĚT

Jak porozumět vnitřnímu rozpoložení, když chceme změnu, ale víme, že potřebujeme ještě čas?

Nikdy nemůžeme být zcela připraveni na to, co nás čeká. To je iluze lidského vnímání dokonalosti. Forma disciplíny, jež je zodpovědná za prohlubující se konfliktnost zájmů v souvislosti s tím, jak bychom si představovali zvládat průběh změny. Otázkou je, jaké konkrétní představy máme. Lidé se dostávají do vlastní mentální pasti, kdy přebírají úlohu Boha, aby si narýsovali průběh každého kroku, nejlépe s naplánováním odezvy v chování ostatních jako příjemný bonus. Pamatujme, že naše úloha je v soustředění na výsledek. V průběhu naplňování vize/změny pracujeme s otázkou JAK v osobní rovině, nikoliv externě.

Kým se ve skutečnosti musím stát, abych se rozhodl/a k činům?

Jaké schopnosti vím, že je třeba posílit? 

Jaké podmínky si kladu, abych vůbec mohl/a s realizací začít?

Jak podporuji sebe sama?

Čeho je nezbytné se vzdát ve prospěch žádané změny?

Nikdo na nás neklade tak vysoké nároky jako sami na sebe. Čekáme na správnou příležitost ve smyslu nového začátku, změny, nového cyklu atd. V průběhu času dojdeme k uvědomění, co bychom měli udělat pro žádaný progres života, ale čekáme, až přijde ten správný čas, až se vytvoří ty správné podmínky, abychom mohli začít. A tak čekáme a čekáme. Hlavou se nám honí plno důvodů, proč jsme se ještě neodhodlali. Kolem nás se přeci říká, že ten správný čas je přeci teď a tady.

Tak co mám tedy dělat, když to tak necítím a vím, že potřebuji více času?

Čekání na tuto formu potvrzení  utkvělé představy připravenosti se v racionálním světě lidské mysli skrývá za výmluvami, odkládáním, nevyžádanou intervencí ostatním, ale i kritizováním a nezdravým posuzováním ostatních, co by měli dělat či nedělat. V případě, že změnu či proměnu potlačujeme, tak často nevědomě tuto potřebu projektujeme, ventilujeme a sdílíme (třeba i tiše) v rámci mezilidské interakce.

Uveďme si příklad pro představu. Změna zaměstnání a hledání odvahy tak učinit. Dotyčná osoba ví, že se bojí. Nejistota z nových podmínek je příčinou strachu a nedostatečné sebedůvěry. Vyšší záměr tuto osobu bude přivádět do takových situací, kdy lidé budou řešit obdobné situace, třeba i v jiných kontextech. V průběhu konverzace s ostatními si zmíněná osoba na položenou otázku, proč se tak ještě nestalo, bude odpovědi spojovat s vlastními limity (není ta správná doba, teď je ještě moc brzy nebo už pozdě, teď na to nemám čas, protože …).

Nebo začne ventilovat vlastní strachy ve formě podsouvání možných scénářů ostatním v souvislosti s jejich příběhy (dej si pozor, aby ses nespálil/a, nedělej ukvapená rozhodnutí, řiď se rozumem, buď přeci rozumný/ná a zůstaň tam, kde máš jistotu). Každý názor, který vyslovujeme, převážně zastupuje naše přesvědčení, naše zkušenosti, naši mapu světa. Naši pravdu, která může být v různém pojetí odlišná od mapy ostatních. V tomto případě se velmi osvědčuje rozšiřovat si obzory, uvolnit se z vlastních pastí v podobě vyhraněných názorů a iluzorní vševědoucnosti.

V dalším případě, co se děje v rámci nevědomé mezilidské komunikace, přicházíme do situací, kdy si díky příběhům ostatních pojmenováváme vlastní cestu, řekněme ukazatele sebetransformace. Např. dotyčná osoba ví, že potřebuje posílit odvahu ke změně zaměstnání, a tak se může stát, když druzí projeví obavy, začne nabízet způsoby, jak obavy překonat. Takto si pojmenováváme cestu samozřejmě i pro sebe, pak záleží, jak dalece si to uvědomujeme. Jak dalece se posloucháme, co (si) říkáme.

Co dělat, když tedy změnu chceme, ale víme, že potřebujeme ještě čas?

V první řadě si můžeme gratulovat, došli jsme k poznání, že je nutná změna, čemuž předcházelo přiznání, že stávající situace je dlouhodobě neudržitelná. Prozření. V okamžiku, kdy jsme upřímně připraveni přivítat změnu, pomyslné dveře příležitostí se nám začnou otevírat. Tam, kde dříve bylo zavřeno, budeme zváni a naopak.

Občas je hluboce přínosné zamyslet se nad prvoplánově odsouzenou a zdánlivě negativně se tvářící situací. Ve skutečnosti jde o požehnání, odmítnutím jsme chráněni před něčím, co není spojeno s naší cestou. Poznání přichází později, když se zjeví to, co se dříve odehrávalo za scénou mimo naše smyslové vnímání. V průběhu života jsme si zvykli vnímat odmítavé reakce negativně. Co nám ve skutečnosti tyto situace sdělují? Jsou poslem odpoutání se, šancí zpracovat lpění, chtíč a egem narýsovanou cestu. Učí nás projevení respektu k nám samotným, k ostatním, k plynulosti života.

Vyjasnění si jasného záměru, tedy cíle, je nezbytné, abychom se dostali do bodu umožňování. Vyjasnit si jak konkrétně jsme si bránili v dosažení požadovaného výskedku, abychom byli schopní náhledu na další kroky v polaritní rovině. Byli jsme pohodlní, tak je třeba zaujmout proaktivnější přístup, abychom rozhýbali děje atd. Připravenost je esencí odvahy, uvědomění, plynulosti a vize. Cítit se být připraveni i za nejistých okolností. Vnímat jistotu i v nejistých podmínkách, tehdy víme, že jsme připraveni zdolat překážky ve jménu dosažení toho nejlepšího, co nás za nimi čeká.

Časem i externí podmínky se budou zdát jistější. Jak je to možné? Pozornost věnovaná budování pocitu bezpečí a jistoty ve vnitřním světě změní i vnímání vnějšího světa. Jak uvnitř, tak vně. Vědomým posilováním pocitu bezpečí ve vnitřním pojetí sebe sama začínáme vnímat i okolní svět bezpečněji. Mění se úhel pohledu. To, co jsme dříve vnímali jako ohrožující, buď už nevyhledáváme nebo se přes to dokážeme s nadhledem přenést.

Pravděpodobně jedna z nejrychlejších cest, jak podkopat pocit bezpečí a jistoty, je chtít všechno hned. Bezpečí se buduje s trpělivostí a pevně ukotveno je ve chvíli, kdy se přistihneme, že se začínáme těšit na to, co nám dříve nahánělo strach. Došli jsme k určitému poznání, pochopili jsme sami sebe. Víme, že můžeme důvěřovat nejen sobě, ale i životu. Vždy jsme podporováni bezpečnou silou, která je s námi nepřetržitě, i když si myslíme, že není východiska.

Přesmyk se uděje neočekávaně, signál vzejde ze srdce, cestu si zamilujeme. S láskou odchází obavy, mizí strach a sílí naše odvaha, důvěřujeme nejen v sebe, ale i v okolní svět.

 

Autorka článku: Veronika Kovářová – autorka, koučka a motivační mentorka - www.veronika.vision

FB pageVeronika Kovarova Sebekoučink

Článek je dovoleno šířit pouze s uvedeným autorským zdrojem a přiloženými odkazy.

Zensky-leadership-Veronika-Kovarova